O bobrech a lidech

Zpět na Články a názory

Lov i ochrana, tak by se dal charakterizovat vztah člověka k bobru evropskému. O vývoji tohoto soužití píše doktorand Katedry ekologie Univerzity Palackého v Olomouci.

Oslavovaný navrátilec i nevítaný host

FRANTIŠEK JOHN

Lov i ochrana, tak by se dal charakterizovat vztah člověka k bobru evropskému. O vývoji tohoto soužití píše doktorand Katedry ekologie Univerzity Palackého v Olomouci a člen občanského sdružení Castor.

Bobr evropský byl ve většině států Evropy do konce 19. století vyhuben. Díky aktivní ochraně zbytkových populací a úspěšným repatriačním programům v průběhu 20. století se vrací do evropské přírody. K nám se první bobři, pocházející z reintrodukčního programu dunajské populace, dostali ve druhé polovině 80. let. První zprávy o výskytu bobra jsou většinou přijímány s velkým nadšením. Jakmile však bobr výrazněji rozvine svou přirozenou činnost (kácení stromů, vrtání nor, stavbu hrází), stává se škůdcem pro ty, kdo hospodaří s vodou či v okolí vod, a v diskusi s ochranou přírody pak konfliktním živočichem. Vnímání bobra člověkem má svůj vývoj, který je obzvláště zřetelný v historické perspektivě.

Vnímání bobra v historii

S bobrem byla spojována řada představ, písemně zaznamenaných často již v období antiky. Na jejich vytváření se projevilo antropomorfní a sociomorfní modelování – tendence člověka při vnímání mimolidského světa do něj projektovat sebe či lidskou společnost.

Jednu z nejstarších zmínek o bobrovi nalezneme v Ezopově bajce sepsané ve 4. - 3. stol. př. Kr.: „Bobr je čtvernohé zvíře žijící v jezeře. Jeho pohlavní žlázy prý jsou potřebné do některých léků. Jestliže ho někdo spatří a pronásleduje, bobr, který ví, kvůli čemu je pronásledován, určitou dobu prchá, spoléhaje na rychlost svých nohou, aby se zachránil celý. Když je nebezpečí, že bude dostižen, ukousne si varlata, odhodí je, a zachrání si tak život. Tak také rozumní lidé vůbec nedbají  na svůj majetek, když jde o jejich záchranu.“ Jako varlata byly do renesance označovány bobří anální žlázy. Tento popis chování bobra souvisí s řeckým jménem bobra (Castor - καστορ) odvozeným od kastrace. Tuto představu uvádí také Plinius starší v díle Naturalis historia (Přírodopis) sepsaném roku 77. Odtud ji až do období renesance přebíraly další přírodovědecké autority. V období, kdy směr evropské kultury určilo  křesťanství, dostala tato bajka novou náplň – člověk se má zbavit hříchu, aby mohl jít blíže k Bohu.

Bobr ve staré edici Ezopových bajek

Dodnes se traduje dobová představa o tom, že bobr žere ryby. Byla vytvořena záměnami s vydrou a také interpretací velkých bobřích zubů jako háků, kterými na ryby útočí. Už v období renesance biskup Montpelierský Gulieln Peliceri experimentálně prokázal, že bobr je býložravec, ještě dlouho se však tato domněnka o ichtiofagii bobra objevovala i v přírodovědných knihách.

Pro využití živočicha člověkem bylo podstatné také jeho středověké zoologické zařazení. Bobr byl pokládán za tvora, který je napůl ryba a napůl šelma. Bobří maso bylo na koncilu v Kostnici (1414-1418) povoleno jako postní jídlo.

Bobrům byly přisuzovány také vysoké sociální schopnosti. Největší přírodovědec středověku dominikán Albert Veliký v díle Animalium liber podává zprávu o bobrech, ve které popisuje zotročení jiného bobra a jeho užití jako dopravního prostředku - při dopravě materiálu bobři jednoho bobra položí na záda a naloží dřevem. Evropské popisy bobří společnosti v Severní Americe v období zámořských cest obsahují prvky dělby práce a její vysoké organizace a kontroly, umožněné bobří řečí.           

Proč byl bobr v Evropě téměř vyhuben?

Bobr byl člověkem od pradávna loven. Vedle bobřího masa a kůže, která má vynikající tepelně izolační vlastnosti, bylo z bobra především jako léčivo využíváno také kastoreum (bobří stroj). Jedná se o výměšek análních bobřích pižmových žláz. Důležitost kastorea si uvědomoval již Hypokrates (kolem roku 500 př. Kr.), který  uvádí, že kastoreum se používá k léčení nemocí dělohy. Český renesanční vzdělanec Jan Černý Litomyšlský píše v roce 1517 v Herbáři o způsobech přípravy a využití bobřího stroje proti různým nemocem.

Dalším důvodem lovu, který převládl zvláště na rybničních soustavách, byly škody způsobované bobrem především při vrtání nor v hrázích rybníků. První regulace lovu bobra byly motivovány snahou o zajištění stálých výnosů z honiteb. V Čechách byli již v 10. století ustanoveni vrchností tzv. bobrovníci. Jejich úkolem bylo bobry hlídat před pytláky, starat se o ně a bobry lovit, jejich povinnost se nazývala „bobrová“.

Vlivem nadměrného lovu dochází od středověku k postupnému vyhubení bobra ve většině evropských států. V Dánsku byli bobři vyhubeni už před rokem 1000, ve Skotsku ve 13. století.  Na Moravě byl poslední bobr zabit v roce 1730 v Grygově u Olomouce. Největší úbytek bobrů v Evropě nastal v 19. století. V Rumunsku je poslední zmínka o bobrech v roce 1824, poslední bobr v Estonsku  byl zabit v roce 1841 a v Litvě byl bobr vyhuben mezi lety 1871 a 1873. Ve Švýcarsku byl vyhuben v roce 1804, v Holandsku 1825, v Polsku 1861, ve Finsku 1868, ve Švédsku 1871.

Aby byla i po vyhubení bobra zajištěna produkce surovin, především kastorea, byly ke konci 18. století zakládány v jižních Čechách na schwarzenberském panství bobrovny.  Několik bobrů z těchto chovů bylo v letech 1804 až 1809 vysazeno do volné přírody na Třeboňsku, což je možné pokládat za první reintrodukci savčího druhu na světě. Později však byla i tato populace odlovena z důvodu působení značných škod  na rybnících.

Postupný pokles početnosti bobra spolu s uvědomováním si hodnoty živočicha vedl k jeho ochraně. V Norsku byli bobři chráněni od roku 1845, ve Finsku 1868, ve Švédsku 1873, ve Francii 1909, v Německu 1910, v Rusku 1922, v Polsku 1923. I přes ochranářská opatření  docházelo k poklesu populace bobra, takže  na počátku 20. století žilo v Euroásii asi 1200 jedinců bobra evropského v osmi refugiích, v Evropě přižily jednotlivé poddruhy v Norsku (Castor fiber fiber), Německu (Castor fiber albicus), Francii (Castor fiber galliae) a v Bělorusku (Castor fiber belarusicus).

Úspěšný návrat

Klíčovým opotřením, které vedlo rychlému obnovení evropské populace bobra, byla realizace repatriačních programů. První repatriace proběhly ve Skandinávských zemích -  ve Švédsku byli v roce 1922 použiti k výsadku bobři ze sousedního Norska a v letech 1935 – 1936 bylo vysazeno 17 jedinců ve Finsku. Ve Finsku však byli v roce 1937 vysazeni také bobři kanadští (Castor canadensis Cuhl), kteří byli pokládáni za odolnější. V povodí Dunaje začaly repatriační programy v roce 1966 v Bavorsku. V Rakousku na Dunaji pod Vídní bylo v letech 1976 až 1988 vypuštěno 39 jedinců. V Nizozemí byli bobři vysazeni v letech 1988 a 1991 do Národního parku Biesbosch, v Maďarsku v letech 1991 a 1993 na Tise v Národním parku Hortobágyi, v letech 1996 – 1998 v oblasti Gemenc a v roce 2000 na jezeře Király a Fehér v  Národním parku Fertö-Hanság.  V Dánsku byli bobři vysazeni v roce 1999, v Chorvatsku byli v letech 1996 až 1998 vysazeni na Sávě a Drávě, v Rumunsku v letech 1998 a 1999 na řece Olt u Blasova. Plánuje se výsadek bobrů do Skotska.

Díky úspěšnému rakouskému repatriačnímu programu se první bobr na Moravě prokazatelně objevil v roce 1986 na řece Jihlavě. V souvislosti s úspěšnou realizací programů obnovy populace bobra v Rakousku, Polsku a Německu dochází od 90. let k návratu bobrů také do dalších příhraničních území. Od r. 1993 pronikají do západních a jižních Čech bobři z Bavorska, od roku 1995 je stálá kolonie u Rozvadova na Kateřinském potoce a v roce 1997 se objevil první bobr v povodí Vltavy na Šumavě. Na Labi je dnes stálý výskyt mezi Ústím a hranicí s Německem. Z polského výsadku pocházejí bobři, kteří se r. 1997 objevili na Olši u Jablunkova a na Stonávce u Karviné a po roce 2000 v Orlickém Záhoří.

Jedinou repatriací bobra realizovanou na našem území bylo vysazení celkem 20 jedinců bobra evropského (Castor fiber vistulanus Matschie 1907) do CHKO Litovelské Pomoraví v letech 1991 a 1992, pocházejících z pojezeří Suwalki v severovýchodním Polsku. V roce 1996 byli do CHKO LP vysazeni další dva bobři a čtyři na řeku Odru ve VVP Libavá. Populace bobra v CHKO LP v roce 2003 čítala 100 kolonií. Ke spojení s populací z rakouského repatriačního programu došlo v polovině 90. let, kdy byla celá řeka Morava pod Olomoucí rovnoměrně osídlená.

Záchranné programy byly velice úspěšné, v roce 2000 žilo v Evropě asi 592 000 jedinců, 40% z tohoto počtu připadalo na Rusko.

Podobný byl vývoj měla také populace bobra kanadského v Severní Americe. I zde byl živočich na počátku 20. století na pokraji vyhubení. V polovině 30. let byly realizovány vládou USA odchyty bobrů v refugiích, chycení bobři byli následně přemísťováni na vhodné lokality. K úspěšné obnově populace přispělo rekrutování mladých farmářů, kteří se zabývali lovem bobra, do armádních služeb za II. světové války, pokles cen bobřích kožešin a výzvy hollywoodských celebrit odsuzujících zabíjení zvířat. Také v Americe byly ochranářské snahy úspěšné – v roce 1999 žilo v Severní Americe 6 – 12 milionů bobrů.

Reakce na návrat

Návrat bobra je většinou z počátku spojen s  nadšením. Píší o něm místní periodika a informují i celostátní média včetně televize. Výskyt bobra se stává senzací, která souvisí s všeobecnou oblibou živočicha. Bobr je sympatický tvor.

Výskyt bobra bývá pokládán za důkaz zlepšujícího se stavu životního prostředí. Tato interpretace návratu bobra souvisí s obrazem, který byl o živočichovi vytvořen v době po jeho vyhubení - s představou, že důvodem úbytku bobra bylo nadměrné znečištění. Bobr bývá pokládán za druh vyžadujující přírodě blízké a neznečištěné prostředí a stává se tak bioindikátorem divočiny, panenské přírody. Bobrovi však mohou některé lidské aktivity, (např. prořezávání pobřežních porostů, jejichž výsledkem je jejich zmlazení) prospívat a neruší ho ani hluk dálnice.  Paradoxně se tak výskyt bobra v člověkem pozměněném prostředí, např. na plavebních kanálech, stává v rukou investorů a lobbistů (např. pro kanál DOL či vodní stavby na středním Labi) argumetem pro tyto akce. Obhájci přírody naopak výskytem bobra argumentují i tam, kde je krajinný ráz již sám o sobě pádným důvodem pro zastavení horečnatých lidských aktivit, které by bobrovi možná ani moc nevadily.

Pokud se bobr svou činností dostává do střetu s těmi, kdo v okolí vod provádějí hospodářsku činnost (zemědělci, lesníci, rybáři, vodohospodáři), stává se z něj škůdce. Bobr však může představovat škůdce také pro ochránce přírody, pokud svou činností ohrožuje ty prvky ekosystému, které jsou předmětem ochrany. Tento určitý rozpor dokládající antropocentrickou podmíněnost našeho konání vystihuje vtip: „Zabij bobra, zachráníš strom“.

Škody způsobené na polních či lesních kulturách může stát nahradit, na náhradu škod na technickém zařízení (provrtaných hrází, podmáčených silničních  a železničních náspů) však zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, nepamatoval.

Bobří hráze postavené na nevhodných místech je možné s patřičným povolením odstranit. V místech, kde je bobrů přespříliš, je možné uvažovat o jejich odchytu a přemístění na neproblémové lokality. Těch však bude postupně ubývat a už dnes je třeba vyloučit např. rybníkaté Třebonsko. To, že se jednou bude uvažovat nad regulací bobra, by před 20 lety asi nikoho nenapadlo.

Role bobra v ekosystému - nejlevnější revitalizace

První ochranářské snahy byly zaměřené na udržení druhu. Postupně byla čím dál více vnímána role živočicha jako klíčového druhu v ekosystému a bobr začal být vysazován také z tohoto důvodu. Bobr je považován za ekosystémového inženýra říční krajiny, bobři svou činností výrazně mění podmínky pro ostatní organismy. Jejich hráze mají vliv na sedimentaci a ovlivňují hydrologické a geomorfologické aspekty toku, změněným podmínkám (hloubka tůní, větší sedimentace, pomalejší proudění) pak odpovídá rybí osádka, výskyt obojživelníků a plazů i výskyt vodních ptáků. Kácením dřevin vnášejí do vodního prostředí organickou hmotu, a tím dramaticky ovlivňují cyklus uhlíku. Jinými slovy bobři pomáhají navracet přírodu v okolí řek a potoků do přírodě bližšího stavu. Napravují tak škody způsobené člověkem. Bilance beneficí bobra přírodě (vyjádřená cenou revitalizačních opatření) s jeho škodami lidskému hospodaaření vychází jednoznačně ve prospěch bobra. Začlenění bobra do středoevropské krajiny bude do značné míry záviset na tom, jak bude jeho místo v ní vnímáno člověkem. Diskuse nad optimálním vztahem mezi hospodařením člověka a bobra by měly vycházet z predikátu, že bobr je její nezastupitelnou součástí.

 Kácení dřevin bobrem

Publikováno: Sedmá generace, 10/2004, s. 13–15.

 

Zpět na Články a názory